Málokdo z české literatury se dokázal hlídat tak důsledně aby nepsal zbytečně A málokdo do svého psaní investoval tolik ze svého života jako Zuzana Brabcová Dokladem je i její finální kniha Voliéry — intimní deníková výpověď o neuroticky přecitlivělém vnímání světa kolem nás Jako v jejích předchozích dílech i zde uhrančivě působí práce s jazykem pulzujícím od strohého záznamu po výsostnou metaforičnost od lyrických poloh až po vulgárnost obnažujících motivy osamění a ztracenosti ve světě který přestal dávat smysl Záznamy každodennosti se tu posouvají k obecným symbolickým výpovědím Nefilozofují ale šokují obnažováním grotesknosti — jako by přítomnost generovala už jen černý humor bizarnosti nadutost a prázdnotu Poutník provedl inspekci světa a nemá se kam uchýlit Ráj srdce vlastního nitra už není Voliéry jsou černou perlou


10 thoughts on “Voliéry

  1. says:

    Přečetla jsem tuto knihu za jedno odpoledne Něco mne nutilo ji neodložit snad ze strachu že bych už neměla odvahu se k ní vrátit Zůstala mi pod kůží jako tříska která se ozve při každém neopatrném pohybu A tak jsem ji vzala do ruky znovu a tentokrát otevírala na přeskáčku jen tak libovolně a opět se začetla do zápisků vzpomínek deníku fantazií filosofických úvah obrazů malovaných slovy obrazů depresivních tvrdých jdoucích až na dřeň Vrátím se k té knize ještě někdy? Nevím Ale některé obrazy mi už asi zůstanou v hlavě navždy